Řím 2010 - II.

Řím 14.3. – 20.3.2010

2. den (16.3.)

Druhý den našeho pobytu v Římě jsme zahájili v 8.00 hodin mší sv. v bazilice sv. Petra, konkrétně v levém rameni příčné lodi u prostředního ze 3 oltářů, zasvěceného sv. Josefu, patronu Církve. Před 8. hodinou bylo Svatopetrské náměstí liduprázdné a bazilika pro veřejnost uzavřená (otevírá se v 9.00 hodin), takže tam měly přístup jen V.I.P. skupiny, které měly předem nahlášenou mši sv.

Celé dopoledne jsme se pak mohli kochat nádherou Svatopetrské baziliky, navštívili jsme Vatikánské krypty, kde jsme se zastavili u hrobu papeže Jana Pavla II. a kardinála Berana.

Co se týká Svatopetrské baziliky, tak se nebojte, nehodlám tady vypisovat celou historii chrámu, protože je velmi dlouhá a velmi bohatá. Spíš se pokusím vybrat pár zajímavostí, které mě zaujmou a doufám, že to bude aspoň trochu zajímavý i pro vás. Bazilika stojí nad nekropolí, která byla objevena v roce 1939. Bylo zde nalezeno 18 mauzoleí a hrob sv. Petra. Sv. Petr byl ukřižován v Neronově cirku mezi lety 64 – 67 a byl pohřben do hrobu chudých (Tomba alla cappuccina). Mezi lety 76 – 88 na tomto místě zřizuje papež sv. Kletus vzpomínkové místo „tropaion“. V roce 324 byla započata výstavba Konstantinovy baziliky. Vysvěcena byla v roce 329 papežem sv. Silvestrem I. V dalších stoletích se bazilika upravovala a zdobila. V roce 874 vyhořela, následně byla nově vyzdobena, v tomtéž roce došlo k přenesení papežova sídla do Lateránu. ,

Během dalších století byla bazilika opakovaně dobyta a opětovně opravována. Mezi lety 1309 – 1377 došlo, vzhledem k přesídlení papežů do Avignonu, k úpadku baziliky, který pokračoval i v 15. stol. Počátkem 16. stol. papež Julius II. znovu oživuje plány na výstavbu nové baziliky v čistém renesančním slohu. Od roku 1505 začíná 120letá doba její výstavby. Julius II. si vyžádal návrh na baziliku od několika architektů. Následný boj mezi staviteli Donatem Bramantem a Michelangelem vyhrál Bramante a Michelangelo se tak ujal stavebního vedení nové baziliky až po 41 letech (v roce 1547 ve svých 72 letech). Mezitím při výstavbě vystřídal Bramanta Raffael, v roce 1519 byla stavba vzhledem k nedostatku financí zastavena a během plenění Říma v roce 1527 („Sacco di Roma“) došlo ke zpomalení výstavby baziliky. Dne 18. 11. 1629, 1300 let po vysvěcení staré baziliky a po 120 letech výstavby, je nový chrám vysvěcen Urbanem VIII. V letech 1680 – 1700 musely být opraveny trhliny v kopuli, v roce 1925 byl na kopuli zřízen osobní výtah.

Hlavní rozměry baziliky jsou následující:

* celková délka 211,50 m, bez atria 186,86 m

* celková šířka 114,70 m, šířka střední lodi 27,5 m

* délka příčné lodi 137,57 m

* vnější průměr kopule 58,9 m, vnitřní průměr 42,56 m

* celková výška 136,57 m

* výška kopule nad střechou 93 m, kříž na ní je vysoký 5 m

* výška střední lodi 46,20 m

* atrium je dlouhé 71 m, široké 13,5 m a vysoké 20 m

* vnitřní plocha 15.160 m²

* v bazilice je 30 oltářů a pojme 60.000 věřících

Výzdoba baziliky je nádherná a bylo by to taky na dlouho, takže se opět pokusím o výběr některých zajímavostí. Začneme u vchodu do baziliky. Po širokém schodišti se dostaneme před majestátní průčelí, nad nímž stojí řada soch. Kristus, sv. Jan Křtitel a 11 apoštolů. Sv. Petr chybí, jeho socha, společně se sochou sv. Pavla, zdobí patu schodiště. Průčelí je dílo Carla Maderny, je 115 m široké a 54,44 m vysoké. Pak vstoupíme do atria, které je postaveno ve slohu časného baroka a patří k nejzdařilejším v Římě (rozměry jsem už zmiňovala). Do baziliky vedou patery dveře. V chrámu je 30 oltářů, 23 náhrobků zemřelých papežů a 305 soch. Mocné pilíře dělí chrám na 3 lodi. Střední loď je 27,5 m široká a má bohatý kazetový strop. Do podlahy jsou zapuštěna čísla a bronzová písmena označující délku jiných významných chrámů na celém světě v poměru k bazilice sv. Petra. Mezi jinými zde najdeme i místo označující délku chrámu sv. Víta v Praze (124 m), ležící mezi označením baziliky Lateránské a sv. Pavla za hradbami. Tuto značku sem nechal vložit kardinál Josef Beran za svého pobytu v Římě. Podél tohoto „měřidla“ dojdeme k papežskému oltáři, hrobu sv. Petra. Napravo od něho pod zlaceným baldachýnem sedí na mramorovém trůně černá bronzová socha sv. Petra ze 13. stol. Její pravá noha je zčásti opotřebovaná od dotyků rukou a rtů statisíců poutníků během šesti století. Nad hrobem sv. Petra hoří dnem i nocí 72 olejových lamp a chrání ho mohutný, 29 m vysoký, na čtyřech bronzových vinutých sloupech spočívající baldachýn, Berniniho mistrovské dílo. Byl ulit na příkaz papeže Urbana VIII.

Prostor okolo baldachýnu je „ohraničen“ čtyřmi mohutnými pilíři (navrženými Bramantem) podpírajícími obrovskou kopuli od Michalengela. Kopule má v průměru 43 m a je 117 m vysoká. V nosných pilířích jsou kaple podobné malým lodžiím. Ve výklencích pod těmito kaplemi jsou postavené 5 m vysoké sochy světců: Sv. Longin s posvátným kopím, sv. Ondřej, sv. Veronika s rouškou a sv. Helena s křížem. Ve zmíněných kapličkách jsou uloženy ostatky vztahující se k těmto světcům. V hlavicích nosných pilířů jsou velké mozaikové obrazy mající téměř 8 m v průměru. Představují podoby sv. evangelistů (jejich velikost si dovedeme představit, pomyslíme-li si, že pero evangelisty sv. Marka je téměř 2 m dlouhé). V apsidě je nejvýraznějším uměleckým dílem Petrův stolec (Cattedra Petri), což je z bronzu ulitý papežský trůn. Nad ním se ve zlatých oblacích vznáší v okně z českého skla bílá holubice, symbolizující Ducha sv. Co se týká bočních lodí, jsou klenutím a kopulemi přeměněny na jakési kaple a jsou zdobeny mozaikami. V první kapli od vchodu v pravé boční lodi je na oltáři chováno první Michelangelovo mistrovské dílo – Pietà, které vytvořil ve 24 letech. Měla to být socha pro náhrobek jednoho francouzského kardinála. Pietà je jediné dílo Michelangelovo jím podepsané, a to na šerpě jdoucí přes prsa P. Marie. Následující skutečná kaple je považována za sakristii Sv. Otce při jeho návštěvách v bazilice. Je zde výtah spojující papežský byt s bazilikou. Následuje kaple sv. Šebestiána a za ní kaple Nejsvětější svátosti, ve které je celodenní výstav Nejsvětější svátosti, takže není přístupná běžným turistům, ale pouze těm, kteří se zde chtějí pomodlit. Pokračujeme dál a dostáváme se do pravého ramene vlastní příčné lodi. Hned první oltář je zasvěcen sv. Václavu, patronu českého národa. Následující oltáře jsou zasvěceny sv. Procesu a Martiniánovi a sv. Erasmovi. V tomto pravém křídle příčné lodi zasedal za účasti 800 biskupů I. vatikánský koncil v letech 1869-70. V levém rameni příčné lodi jsou 3 oltáře. První napravo s obrazem sv. Tomáše, na středním oltáři (zasvěceném dříve sv. Šimonu a Judovi) je již zmíněný obraz sv. Josefa, patrona Církve, postavený zde na přání papeže Jana XXIII. Odtud pokračujeme do levé lodi baziliky, ve které jsou stejně jako v pravé lodi, kaple, a to Klementinská kaple, Chórová kaple, kaple Uvedení do chrámu, Křestní kaple.

Po důkladné prohlídce Svatopetrské baziliky jsme se odebrali do podzemí, do Vatikánských krypt (Grotte Vaticane), kde jsou pohřbeni papežové, kardinálové a jiné význačné osobnosti. Vznikly tím, že architekti Sangallo a Bramante zvýšili podlahu baziliky o 3,20 m a hrobky zůstaly v podzemí, tak jako i některé kaple (ještě níž pod úrovní krypt leží původní nekropole). Tyto krypty tvoří jakousi třílodní podzemní baziliku kolem hrobu sv. Petra. Při vykopávkách zde bylo nalezeno mnoho antických sarkofágů a sloupů, což potvrzuje domněnku, že sv. Petr byl po svém umučení pohřben blíže popravního místa v pohanském pohřebišti.

Největší odvážlivci se po prohlídce baziliky a krypt odebrali na kopuli podívat se na Řím z vyšších sfér. My, co máme raději pevnou půdu pod nohama, jsme se šli občerstvit do jedné z mnoha hospůdek a následně obhlídnout krámky se suvenýry, kterých je v přilehlých uličkách opravdu požehnaně.

Na závěr ještě pár slov o Náměstí sv. Petra, které jsme během našeho pobytu v Římě mnohokrát prošli. Náměstí sv. Petra leží celé na území Vatikánu, jehož hranice je vymezena vnější elipsou kolonády (světlé kamenné desky v dláždění). Náměstí je mistrovské dílo Berniniho (1598 – 1680) „složené“ ze dvou prostranství – elipsovitého s větší poloosou 240 m a lichoběžníkového s délkou 160 m. Na užších stranách elipsy jsou 17 m široké kolonády se 4 dórskými sloupy v řadě (celkem 284 sloupů 15 m vysokých a 88 pilířů). Sloupy a pilíře dělí kolonádu na 3 pruhy, prostřední je nejširší. Kolonáda je napojena na fasádu baziliky postranními křídly budov, která vytvářejí dojem jejího pokračování, ve skutečnosti jsou to uzavřené budovy. Na horní římse kolonády jsou sochy světců, na každé straně je jich 70. Světcům vévodí socha Ježíše Krista nad středem barokní fasády baziliky, před nástupním vnějším schodištěm do baziliky jsou osazeny 2 velké sochy sv. Petra (vlevo) a sv. Pavla (vpravo). Uprostřed náměstí stojí 41,23 m vysoký (i s podstavou a křížem) egyptský obelisk. Za císaře Nerona stál uprostřed nedalekého antického Neronova cirku (původní místo je vyznačeno v dlažbě náměstí). Na přání papeže Sixta V. (1585 – 1590) byl roku 1586 obelisk přenesen do středu Náměstí sv. Petra, aby tam všem připomínal Petrovo mučednictví. Na vrcholu obelisku je relikvie sv. Kříže. Kašny po obou stranách obelisku jsou ze 17. století.

Tady bych ještě něco málo zmínila o Švýcarské gardě. Vznikla roku 1506 a funguje dodnes, je tedy vojenským útvarem s nejdelší souvislou historií na světě. Příslušníkem se může stát pouze svobodný Švýcar - katolík ve věku 19 – 30 let a vyšší než 174 cm. Musí dokončit základní výcvik ve švýcarské armádě a mít středoškolské nebo odborné vzdělání. Všichni nováčci vždy 6. května (výroční den „Plenění Říma“) na nádvoří sv. Damase přísahají na gardový prapor věrnost papeži. Při přísaze zdvihají pravou ruku se zvednutým palcem, ukazovákem a prostředníčkem jako symbol sv. Trojice, levou rukou pevně drží žerď praporu. Členství v gardě je ve Švýcarsku často rodinnou tradicí. Gardisté se mohou oženit, pokud jsou starší 25 let, odsloužili v gardě minimálně 3 roky a upsali se na další 3 roky služby a mají nejméně hodnost desátníka. Uniformy pro gardisty se šijí v Třešti u Jihlavy.

Po obědě a nezbytné siestě jsme si rozebrali znovu nabité vysílačky, aby nám nic z Robertova výkladu neuniklo, a vydali se do ulic. A stihli jsme toho celkem dost: Náměstí Barberini, Palác Barberini, Španělské náměstí, Španělské schody – za světla i za tmy, park kolem vily Borghese, náměstí Piazza del Popolo, kostel Santa Maria del Popolo, Via del Corso, Via dei Condotti, Fontana di Trevi…

Náměstí Barberini (Piazza Barberini) a Palác Barberini (Palazzo Barberini) jsou pojmenovány po italském šlechtickém rodu „Barberini“ pocházejícího z Florencie, z tohoto rodu pocházel papež Urban VIII., za jehož pontifikátu v letech 1623 – 1644 se rodina pevně usídlila v Římě. Palác byl vystavěn v letech 1625 – 1633, po 2. světové válce byl zestátněn. Je v něm zřízena Národní galerie (Galleria Nazionale ď Arte Antica) převážně s obrazy italských mistrů ze 13. – 16. stol. a francouzských malířů 18. a 19. stol.

Španělské náměstí (Piazza di Spagna) je centrem turistů a poutníků, je dlouhé 270 m a má protáhlý trojúhelníkovitý tvar. My na náměstí přicházíme z jižní strany, kde nejprve míjíme zmíněný antický Mariánský sloup, který byl vztyčen v roce 1856 na památku vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie (1854). Věneček na její ruku věší každý rok 8.12. (na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie) papež osobně. Pokračujeme dál na náměstí k fontáně Fontana della Barraccia od Pietra Berniniho (otce Lorenza Berniniho).

Španělské schody jsou Římany nazývány Scalinata della Trinità dei Monti podle kostela Trinità dei Monti, který stojí nad nimi. Schodů je 138 a vedou na kopec Pincio. V letech 1723 – 1726 je postavil Francesco de Sanctis. Nad Španělskými schody je malé náměstí Piazza Trinità dei Monti, na kterém stojí obelisk, vztyčený roku 1788. Za obeliskem se tyčí zmíněný kostel Trinità dei Monti, byl postaven v letech 1495 – 1585 za podpory francouzských králů. Napoleonovým vpádem do Říma byl značně poškozen, v roce 1816 ho na vlastní náklad nechal opravit Ludvík XVIII.

Park u muzea Villa Borghese patřil v 17. stol. jako zahrada Vily Borghese k letnímu pavilonu, který zde nechal postavit kardinál Scipion Borghese, synovec papeže Pavla V., v letech 1576 – 1633. Objekt současného muzea Villa Borghese postavil v letech 1605 – 1613 nizozemský architekt Jan van Santena (známý pod italským jménem Giovanni Vasanzio). V parku je mnoho pavilonů, vilek, jezírek, pomníků a zátiší, která dotvářejí největší římský park. Nachází se zde i římské ZOO (Gardino Zoologico) založené v roce 1911 a rozšířené v roce 1935. V jejím teritoriu jsou dvě muzea – Museo di Zoologia a Museo Africano, které dokumentuje úplný geografický a kulturní vývoj původních italských kolonií v Africe. Kousek od zoologické zahrady se nachází galerie moderního umění – Galleria Nazionale ďArte Moderna, ve kterém jsou sbírky italského sochařství a malířství 19. a 20. stol. (v několika sálech jsou i dála cizích umělců).

Z parku jsme vyšli na ulici Via Flaminia a odtud na náměstí Piazza del Popolo, a to ze severní strany bránou Del Popolo (původně Porta Flaminia), která je součástí Aureliánovy hradby. K bráně přiléhá bazilika, postavená nad místem, kde byl rozptýlen popel císaře Nerona, Santa Maria del Popolo. Bazilika byla několikrát přestavěna a rozšířena, je v ní velké množství uměleckých děl (např. obrazy „Obrácení sv. Pavla“ a „Ukřižování sv. Petra“ od Carravagia). Náměstí Piazza del Popolo je jedním z největších náměstí Říma. Rozkládá se pod kopcem Pincio a je známé konáním mítinků římského lidu, na kterých promlouval Mussolini. Na náměstí je vztyčen egyptský obelisk „Obelisco Flaminio“, vysoký 36,5 m. Původně stál v Cirku Maximu, na náměstí stojí od roku 1589. Na užších stranách oválného náměstí stojí 4 sochy ročních období a 2 velké kašny. Přes náměstí míříme do ulice Via del Corso, na jejíž obou stranách stojí dva velice podobné kostely – P. Maria na sv. Kopečku (Santa Maria di Montesanto) a P. Maria Zázraků (Santa Maria dei Miracoli). Tyto barokní stavby pocházejí z let 1662 – 1679. Via del Corso je známá tím, že se zde pořádaly závody berberských koní, karnevaly apod. Z ulice Via del Corso jsme odbočili doleva na ulici Via dei Condotti s množstvím luxusních butiků a slavnou kavárnou Caffé Greco z 18. stol., místem schůzek velkých italských i cizích umělců. Prošli jsme celou ulicí až na Španělské náměstí a odtud ke slavné Fontáně di Trevi.

Fontana di Trevi byla původně vodní nádrží stojící na konci akvaduktu, který nechal v roce 19 př. Kr. postavit přítel císaře Augusta Agrippa pro své lázně. Byla vystavěna v letech 1732 – 1762, soutěž na její výstavbu vypsal papež Klement XII. Fontána je 20 m široká, 26 m vysoká a je přistavěna k zadní straně paláce knížat z Poli. Stavba je navržená podle vzoru římských vítězných oblouků. Před středním obloukem je na mušli socha boha moří Neptuna. Mušle (loď boží) je tažena dvěma mořskými koňmi (vedenými Tritóny) mezi vlnami a skalisky, které nenásilně přechází ve zdivo paláce. Kůň vlevo je neklidný a znázorňuje povodně, kůň vpravo je klidný a znázorňuje léčivé síly. V postranních výklencích stojí sochy od florentského sochaře Filipa Vally (znázorňují zřejmě určité lidské vlastnosti jako např. spravedlnost apod.). Reliéfy nad postranními výklenky znázorňují události vztahující se ke stavbě zmíněného akvaduktu. Denně je přečerpáno 80.000 m³ vody, která zásobuje i fontány na náměstí Farnese, Navona a Spagna. Pověst o házení mince asi nemusím připomínat.

Od Fontany di Trevi jsme se pomalu vydali k domovu. Cestou jsme míjeli Ruiny Hadriánova chrámu (Tempio di Adriano) na náměstí Piazza di Pietra (spojeny s budovou burzy), zastavili jsme se u prodejny s dřevěnými hračkami pojmenované podle firmy Bartolucci - nejvýznamnější italské firmy vyrábějící dřevěné hračky (Bartolucci - l'arte italiana di lavorare il legno). Prodejna se též nazývá Il Geppetto di Roma (Mistr Geppetto je fiktivní řezbář, který podle knihy stvořil - vyřezal Pinocchia) a nachází se na ulici Via dei Pastini poblíž Tempio di Adriano. Následně jsme okolo barokního kostela sv. Ignáce (Sanť Ignazio di Loyola) na náměstí Piazza di S. Ignazio (postavený v letech 1626 – 1650), zamířili na nejbližší autobusovou zastávku, odkud se většina výpravy vydala k domovu autobusem. My, kteří jsme měli ještě dost síly dojít pěšky, jsme se do sytosti pokochali krásami a atmosférou večerního Říma. O to líp se nám potom spalo.